1. 4. 2019

Vzpomínka



Když jsme si s Cvrlikym psali, často jsem si z něj utahoval. Říkal jsem mu naivko, úchyle, ty vztahovačná můro…. Nebo ho posílal na převýchovu. Ale nikdy ne proto, že bych ho neměl rád.

Často jsme spolu nesouhlasili. Nabubřele jsem se považoval za poučenějšího, protož on očekával vždy jen to dobré a s negativitou nebyl s to pracovat. Vše si bral osobně, zraňovala ho víc než ostatní. Znovu a znovu. A i přes četné pokusy, prostě nikdy si nenechal říct.

Jenže právě díky tomu byl výjimečný. Byl imunní vůči cynismu, zlehčování problémů humorem či odtažitému přístupu typu, že to ho nezajímá, který by byl jinému (třeba i mně) vlastní.

Vyčítal jsem mu někdy zbabělost, když se vyhýbal přímé konfrontaci a odmítal řešit problémy, které vyvstaly... Na druhou stranu, denně mu stálo za to chodit do donquiotského boje a horovat za lásku, kdežto já se zmohl leda na žertovné příhody.

Nechci ho glorifikovat. Byl to také člověk s chybami, stejně jako my ostatní. Ale tou prostotou, upřímností a až dětskou naivitou zde působil jako zjevení, které tu zanechalo svým způsobem vakuum a také hluboký otisk lidskosti, který těžko někdo nahradí.

A ano, mělo to smysl.



Za Redakci (a ostatní cyniky)
@BezTvare

14. 9. 2018

Jednou

Jednou ji potkáš.

A nebudeš vědět, že to je ona.

Bude mít hezčí úsměv, než já a krásnější oči. Víc hnědý nebo víc hluboký. Bude mít krásnej zadek a v sobě pár životních šrámů, právě takovejch, aby ji dovedly až na tu cestu, po který jdeš ty. Bude strašně chytrá, hodná, něžná a moc vtipná a bude mít třeba ďolíček na levý tváři nebo malou jizvičku nad obočím a bude mít nádherný uši.

Nebudeš o ní vědět nic. Nic o tom, co teď právě už někde žije. A najednou tu bude, zprvu nesměle a tiše, jenom chvílemi se bude dotýkat tvého života a ty jejího.

Ještě ji tam nebudeš chtít pustit třeba, ale pak se zasměješ jejímu prvnímu vtipu a ona tak trochu nakloní hlavu na stranu. Bude moc pěkně vonět a koukne se ti do očí jen o trochu dýl, než jiný holky.

Že je to ona zjistíš, protože ona si bude pamatovat všechno důležitý o tvým životě. Napíše jako první a zavolá ve chvíli, kdy se ti bude stýskat. Bude tě poslouchat, všechny tvý příběhy a bude se ptát, protože ji to bude zajímat. Bude se tě letmo dotýkat a bude se pořád usmívat a když ji někdy vzbudíš, nebude nevrlá, ale šťastná, protože jsi to ty, kdo ji vzbudil. Budete chodit spousty kilometrů a bude se vám líbit stejná hudba. V tu samou chvíli budete myslet na stejný věci a budete si telefonovat v noci a budete oba milovat cheesecaky.

A třeba najednou zjistíš, že holka nemusí bejt citlivá a romantická, jen když píše básničky, ale třeba bude strašně ráda rychle řídit auto nebo skákat padákem. Že nemusí bejt přitažlivý jenom kreslení, ale že mnohem víc sexy je třeba horolezectví nebo basket. Že bude umět stojku a nebude mluvit sprostě a bude třeba zpívat s nějakou kapelou a bude mít spoustu kamarádů.

A nebude se ničeho bát.
A nebude se stydět.
A bude strašně dobře vařit. Prostě všechny tyhle věci, co já neumím.

Jednou ji potkáš. Protože nikdo z nás nemáme na světě jenom jednu spřízněnou duši. Lidí a vlastností a povah a postav a duší a srdcí jsou miliony.

A já věřím na zázraky.

10. 9. 2018

Nedostatečný

Vracím se domů, další den, kdy sotva dojdu do své postele. Nohy se třepou, tělo se nechce uklidnit a hruď v jednom ohni. Udělal jsem dnes dost?  Stačilo to? Nikdy nedokážu odpovědět.

Rodiče chtějí ze mě úspěšného člověka, který bude mít respekt lidí, hezkou manželku a děti. Pracuju na sobě už 12 let, jako by na tom záležel celý život. Postupem času jsem si uvědomil, že nedokážu přestat, že už to nejsou rodiče, kdo vytváří tlak.

V posledních chvílích večera, kdy nemůžu usnout, přemýšlím, jestli to vše není jen moje naivita, jestli to celé není k ničemu. Kolik takových lidí už bylo, prodali svůj život těžké práci za sny, které se jim nikdy nevyplnily. A ta nespravedlnost mě rve na kusy.

Tímto říkám všem, co znáte východy slunce, co znáte pocit marnosti díky vyčerpání a neúspěchu, sny přijdou, musíme věřit.

@JMillsen

3. 9. 2018

Trocha optimismu k tomu pondělí

Slyším ten odporný zvuk budíku. Vypínám ho a pozoruju ručičku na hodinách. Mám ještě čas si chvíli pospat, přesto vstanu a jdu si udělat snídani. Je třetího září, první školní den.
Cestou do školy potkávám spoustu naštvaných lidí, co se musí přemáhat, aby udrželi oči otevřené. Přímo ve třídě pak hromada smutných obličejů v čele s třídním, který by taky nejraději ještě ležel na mallorské pláži. Smůla.
Rozhlas nás svolává na školní dvůr, kde má ředitel každoroční proslov. Nikdo ho neslyší, protože nemá mikrofon a reproduktory. Ty, co ho slyší, protože byli vytlačeni do předních řad, to stejně nezajímá. Ředitel vítá nové primány, prváky, učitele, kteří tam jsou se stejným nadšením jako žáci. Když zpozoruje, že se půlka žáků vytrácí pryč, urychleně řeč ukončí: “A novému školnímu roku třikrát hurá!”
Pro nás to není signál k novému školnímu roku, nýbrž k tomu, že se jde do hospody. Na to slyší už i rozespalí spolužáci a rádi se připojí...
...a zatímco o pár hodin později odcházíme klopýtavou chůzí z lokálu, říkám si, že to není tak špatný. Vlastně si nemůžu stěžovat. Do školy vstávám o hodinu a půl později jak na letní brigádu, mám tu čas na čtení knih a ještě se občas i něco dozvím. A když to vezmu kolem a kolem... stejně je to fuk, když si ten život dokážete užít.
@velkejkapo

29. 8. 2018

Takový to, když děláte v neziskovce

Před tím, než jsem začala pracovat v neziskovce, jsem byla na mateřské. Bydleli jsme na místě, které je dnes jednou z lokalit ohrožených sociálním vyloučením, a ani tenkrát to nebyla oblíbená ulice. Měli jsme celkem hluboko do kapsy, jako všichni okolo, hlavně jeden půlrok, kdy jsem neměla žádný příjem díky bývalému zaměstnavateli a jeho účetní. Seznámila jsem se se sousedy a s lidmi, kteří na tom byli v podstatě stejně, potkávali jsme se a říkali si, jak se máme na hovno, a rozuměli jsme si. Když jsme se odstěhovali, na potkání jsme se zdravívali a pokecali. Příbuzní nás rádi viděli, ve školce se na nás usmívali, zdravili jsme se s rodiči.

No a pak jsem sehnala práci, kterou jsem chtěla dělat. V neziskovce, která tu působí několik let.

Změna je život?

Známí ze starého bydliště mi na rovinu řekli, že teď, když dělám v neziskovce, jsem „ve vatě” a přestali se se mnou bavit. Někteří příbuzní se za mě začali stydět, jeden se se mnou baví potají. Rodiče ze školky začali na pozdrav odpovídat úšklebkem. Nic jsem nikomu neprovedla, prostě jsem začala pracovat v neziskovce. V tak malém městě se to brzy rozkřikne. Nejen, že se na mě spousta lidí obrací, ale také se najednou spousta odvrací.

Pomáhat je společensky nepřijatelné?

Také mám výhrady k některým neziskovkám, ale z opačných důvodů než veřejnost. Mně vadí, když neplní svoji funkci, veřejnosti vadí, když svoji funkci plní. Pracuji v „pomáhající” službě a to, že pomáhám, je špatně. V poslední době je na pomyslném pranýři každý, kdo se pokusí někomu pomoci. Na každou publikovanou pomoc se automaticky reaguje hejtem. Dneska mi dokonce nějaká paní volala, že zná moji klientku a že jí mám přestat pomáhat. Paní jsem nikdy neviděla. Možná je to nějaká vědma.

Přestávám této společnosti rozumět. Ale co, osobně mám dobrý pocit ze všeho, co se dosud povedlo. A jestli to někomu vadí a potřebuje na mě ukazovat prstem, tak prosím, mně to nevadí. Tímto článkem nežádám o lítost. Chci ukázat reálný dopad veřejné nenávisti na pracovníky neziskových organizací. Protože v tom nejsem sama.

@PeOl2015

24. 8. 2018

Zlo v nás

Na základce jsem se stala terčem. „Naštěstí“ jen psychického teroru, nadávek, posměšků, vysmívání se. Trefovat se do slabostí jiných je totiž snadné. Ublížit je snadné. A pro mnohé uspokojující. Školu jsem přežila. Nedá se ale říct, že bez následků. Naučila jsem se obrnit, neprojevovat emoce, hlavně na sebe nijak neupozornit, nijak nevybočit, aby nikdo neměl záminku mi ublížit. Co vám budu povídat, není to hezký život. To, že díky tomu nedokážu mít vztah, je jenom pomyslnou třešničkou na dortu.

Horší je, že jsem se naučila být zlá. To, díky čemu jsem roky trpěla, jsem začala používat také. Vědomě jsem odhalovala slabosti známých i přátel, strefovala se do nich a dlouho si myslela, že je to takhle mezi lidmi přece normální, že se k sobě takhle lidi chovají. Nakonec mi došlo, že není, že díky tomu lidi kolem sebe ztrácím, protože se zlou a cynickou mrchou kupodivu nikdo trávit čas nechce. Rozhodla jsem se s tím zkusit něco dělat.

Začala jsem Twitter používat jako formu terapie. V době, kdy se Twitter stává místem vylévání si všech možných frustrací, se učím nebýt zlá. Není to jednoduché, protože u spousty tweetů mě vždycky jako první napadá jedovatý komentář, a být jízlivá se zdá o tolik snazší. Ale místo vypouštění jedovatých slin se teď zkouším zastavit, říct si: „Nebuď zlá“, a buď se rozhodnu příspěvek nekomentovat vůbec, nebo vymyslet jako reakci něco pokud možno užitečného, nedej bože pozitivního. Protože zloba a jed nikdy k užitku nejsou, otráví ty, na které jsou směřovány, a nakonec i vás samotné. Postupem času tenhle přístup používám i v reálném světě, nechat si tu vteřinku na uvědomění si, jestli to, co mě napadlo jako první, vážně chci říct nahlas. A třeba časem ty jedovaté myšlenky přestanou přicházet úplně.

A tak mám radost, že ačkoli já jsem sice pořád rozbitá, díky téhle Twitter terapii už u toho alespoň dokážu nerozbíjet druhé.

21. 8. 2018

Už nestačí jen být

Ne, opět nespím. Není to tentokrát ani tak tím, že bych čučel do stropu, jak se mi poslední dobou stává a nemohl usnout. Prostě jsem se jen před chvílí vrátil z práce, dal si sprchu, udělal nějaké drobnosti, které nemohly strpět odkladu, a teď sedím, vedle sebe mám otevřenou láhev červeného vína a přemýšlím co se stane když půjdu spát. Zda to má význam.

Samozřejmě, že nepřemýšlím jen o tom, to by asi nestačilo. Mám klasické myšlenky unaveného pijáka. Je to zvláštní, že když člověk unaveně sedí, sám popíjí a třídí si myšlenky, většinou ho napadnou spíš věci existenční. Nikdy třeba vtip. Nebo námět na veselý animovaný film. Vždy jsou to spíš niterné věci týkající se lidského bytí, hvězd, teplého větru vanoucího od jihu, kapek deště na listech a chutě vína na patře. S klesající hladinou vína v lahvi pak myšlenky začínají být „hlubší“ a přitom lehčí. I když to asi hodně záleží na náladě. I mne samozřejmě napadlo přemýšlet o životě. Napadlo mne, jak se význam bytí a nebytí s postupem věku či času přehodnocuje. Ono se snadno prohlásí Hamletovi „být, či nebýt“, ale když se to vezme kolem a kolem, rozhodně to není ta klíčová otázka. Být, nebo nebýt totiž samo o sobě už nestačí.

Když jsem byl malý, moji rodiče chtěli, aby ze mne něco bylo. Respektive abych něčím byl, pokud chcete. Znamenalo to studovat, chodit do zájmových kroužků, nezahazovat se s pochybnými kamarády, pracovat na sobě. Zkrátka a dobře, nepromarnit jen tak svůj život. Postupem času jsem rodiče opustil a začal nasávat dění kolem sebe. A zjistil jsem, že není důležité „něčím být“, konec konců, něčím je každý. Podstatné prý je být někým. Zpočátku mi tato myšlenka zněla logicky. Člověk je živý, a proto by měl být někým ne něčím. Později jsem zjistil, že „být někým“ neznamená jen něco umět, ovládat svoji profesi, ale mít moc a ovládat lidi.

Postupoval jsem životem dál a zjistil, že moc je velice zvláštní a přechodný pojem. Lidé, kteří mi tvrdili, že moc neznamená nic a důležité je poznat nitro svojí duše za každou cenu, protože teprve pak bude člověk šťastný, mne přivedli na myšlenku, že není důležité být něčím ani být někým. Důležité je prý být sám sebou. A tak teď nevím, na čem jsem. Rád bych poslechl rodiče a něčím byl. Rád bych poslechl lidi kolem sebe, vlastnil sílu moci a byl někdo. Rád bych poznal hlubiny svého já a byl sám sebou.

Ubohý Hamlete, kralevici dánský. V dnešním světě už nestačí jen být či nebýt...

@van_der_Raven

19. 8. 2018

Dobrý skutek

Snad každý z nás už v životě udělal dobrý skutek. Někomu pomohl s kočárkem z tramvaje, podržel někomu dveře či obdaroval člověka v nouzi nějakým drobákem.

Často se mě lidé ptají, jak někomu na ulici pomoci. Případně je-li správné jim dávat peníze? Jak to s tím dáváním peněz vlastně je? Jak pomoci lidem na ulici?

Je hezké, že mnozí nezavírají oči před tím, co se kolem nich děje. Ale jako někdo, kdo zažil ulici, mohu zodpovědně říci - peníze bezdomovci nedávejte. Nikdy si nekoupí jídlo. Vždy to bude na alkohol nebo cigarety. Jsou to lidé, kteří se smířili se svým osudem a jen pijí, nechtějí nic změnit.

Tvrdí vám, že chce na jídlo? V pořádku, kupte mu ho. Pokud ho opravdu chtěl, bude rád, že jste mu ho koupili. Takový případ je ale zhruba 1 z 5. Penězi jim nikdy nepomůžete.

Jak takovému člověku pomoci? To skoro nejde. Člověk se sám musí rozhodnout, že chce z ulice. Sám se od toho musí odpoutat. Neříkám, že je špatné takovému člověku pomoci. Jenže člověk, kterému tím pomůžete, bude 1 ze 100. Když je člověk na ulici delší dobu, je už velmi těžké se z ní dostat.

Možná však narazíte na někoho, kdo opravdu touží po pomoci. Poradit jak s úřady, najít azyl... Takový člověk si zaslouží pozornost, neb už to pravděpodobně myslí vážně. A bude samozřejmě rád za jakoukoliv pomoc, nákup, zaplacení noclehu v azylovém domě.

Chcete stále udělat dobrý skutek? Popřemýšlejte, jestli tím člověku opravdu pomůžete.

@sincerojimmy

14. 8. 2018

Furt lepší na zabití

Některé dny je to těžké. Závratě, svět ponořený v medu. Mozková hmota jen líně následuje pohyby hlavy. „Bude to pak lepší?“ ptají se mě občas. Nevím, ale to horší já je mou součástí, a tak se zatnutými zuby znovu zkouším žít bez antidepresiv.

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem na léčbu kývl. Přicházel strach, počáteční otupělost i vtipné chvilky („Doktore, co jste mi to napsal? Je mi zle jak psovi!“ a překvapené „Já vám neřekl, že máte začít brát jen půlku?“).

Vím, že na prášcích jsem klidnější. Méně náladový, méně protivný. Chodím po hlubokém zamrzlém jezeře, přes led vidím tu černou hlubinu, cesta dolů však nevede. Nejsem šťastný, nejsem nešťastný. Jsem spokojený. Přesto chci žít bez ledu na svém jezeře. I přes všechna ta rizika.

Začít po letech vysazovat antidepresiva zrovna na jaře bylo dost hloupé rozhodnutí. Vy ženy jste najednou o tolik přitažlivější! A vedro nesnesitelnější, Replikant otravnější, zvuky hlasitější, mé reakce prudší, smutky hlubší, myšlenky dotěrnější.

„Odpočiňte si a naberte síly,“ řekl mi tenkrát terapeut. Síly se vrátily, tělo odpočinulo. Vím, že oploštělé já je pro mnoho lidí snesitelnější, přesto chci bojovat o své temperamentní já. Vrátit se k nezadržitelnému smíchu, pláči, lásce i panickému strachu, jak hluboko má králičí nora vede. Nebude to lepší, ale za pokus to stojí.

@Unreed

19. 7. 2018

Pohled z druhé strany

Často tu čteme o tom, jaké to je mít deprese, úzkosti, fobie. Jak je těžké být jiný nebo žít se stigmatem. Ale jaké to je, o někoho takového se starat? Nemyslím jako doktor nebo kamarád, který občas přijde, ale jako partner. 24/7.

Ze začátku, je to docela dobrý pocit. Pomáháte přece osobě, kterou milujete. První týden je to fajn.  Uvaříte, uklidíte, nakoupíte a pochválíte dotyčného, že zvládl vstát z postele či sníst snídani. Že se večer sám přemístil do postele a vyčistil si zuby. I druhý týden je ok. Pořád děláte všechno, vaříte, nakupujete, chodíte do práce, uklízíte, ráno pochválíte za vstávání, večer za vyčištění zubů a nějakou drobnost.

Pak ale přijde stres v práci, pár věcí se vám nepodaří a najednou už to není taková pohoda. „Dělám všechno sám a mám toho hodně. Teď jsem přišel z práce stahanej jak kůň s hlavou plnou starostí a Ty chceš donést tohle a támhleto! Vždyť sakra celý den nic neděláš!“

Ovšemže víte, že to člověk s depresí nedělá schválně. Není to jeho vina. Ale váš mozek a pusa to v afektu a ve stresu prostě vypálí. Možná, že ne hned. Možná, že to při prvním stresu spolknete a s lehkým povzdechem uděláte, co je třeba. Ale příště to už tak jednoduché nebude. A jednou to prostě neustojíte. Je to nevyhnutelné. Jste taky jen lidi.

Co s tím? Mluvte spolu, snažte se vzájemně pochopit, a pokud je toho na vás moc, nebojte se svěřit někomu dalšímu. Nechcete-li zatěžovat přátele, zajděte za psychologem. Prostě si jen postěžovat, že to máte těžký. Vypovídat se.
@Jiri_Kindl