23. 3. 2017

Advokátka

Už od doby, kdy mi coby čtyřleté Mireček Bláhů na pískovišti vysypal lopatičku písku za krk a já dostala držkovou za špinavé oblečení, jsem nesnášela nespravedlnost.

Proto jsem se stala advokátkou. Myslela jsem, že když budu bojovat proti nespravedlnosti, udělám svět lepším. Myslela jsem, že budu stát vždy na té správné straně. Nikdo mi neřekl, že i ti druzí mají advokáty. A že někdy není žádná strana ta správná.

Svět není černobílý a každý má svou pravdu. Není žádné „ten zlý“ a „ten hodný“, žádné „my“ tady a „oni“ tam. A někdy jsou prostě dva nešťastní lidé, kteří už vyzkoušeli všechno .... a ono to nefungovalo. Tam, kde přestali mluvit lidé, začaly mluvit paragrafy. Z „lásko“ a „miláčku“ je najednou „odpůrce“ a „navrhovatelka“. A mezi tím většinou malé děti.

Mám ráda svou práci. Pořád si myslím, že, když už nemohu být vždy na té správné straně, jsem alespoň na té, která není vyloženě špatná. Advokacie mne mnohému naučila. A stále učí. Naslouchat. Nesoudit. Respektovat. Ptát se. Chtít pomoci, i když někdy je to sakra těžký.

Tatínek, který ubližoval mamince. Dítě, které to všechno vidělo a teď se ho k smrti bojí..... Zastupovala jsem jeho. Chtěl střídavou péči. A dostal ji. Bývaly doby, kdy jsem brečela v parku u jednoho Pražského soudu a přemýšlela, že to vzdám. A pokaždé jsem se tam vrátila. Advokacie mne naučila se nevzdávat.

Stále se učím dívat na svět očima druhých. Očima nešťastného otce, který nevěděl, jak zachránit upadající vztah, jak se bránit zranění, která mu působí žena, utíkající za jinými muži. Učím se nedávat najevo své vlastní strachy, bolesti a nejistoty. Protože já jsem maják v bouři. Pevná země pod nohama. Lodivod rybářské bárky, do které už dlouho pěkně teče.....

Protože svět není černobílý. A někdy zjistíme, že „my“ jsme „oni“. A že nevíme, jak z toho ven....