Měl jsem na základce spolužáka, který od začátku platil za hloupého.
Kromě tělocviku a výtvarky se samými čtyřkami prolézal do vyššího
ročníku jen z lítosti soudružky učitelky. Jeho snaha se o přestávkách
podílet na výtržnostech nefungovala, vždy nám připadal trochu mimo. Až
ve třetí třídě kdosi osvícený přišel na to, že kluk silně nedoslýchá.
Nafasování elektronického šnečka do ucha odstartovalo zázračnou
proměnu, která netrvala roky ani měsíce, ale týdny. Z propadáka byl
mírný nadprůměr: nejenže dostal šanci se zapojit do dění a využit své
možnosti, ale také si této nové šance nesmírně vážil. Málokrát v životě
jsem potkal tak vnitřně motivovaného člověka, jehož rodiče se už smířili
s tím, že sotva dochodí základku.
Oč soustředěnější byl v
hodinách, tím větší klaun to byl o přestávkách. Jak si jeho vnitřní
svět najednou lépe rozuměl s okolím, sypal z rukávu vtipné hlášky do
situací, které se mi vybaví i po desítkách let.
Lepší prostorová orientace ukázala, jaký je to talent pro kolektivní
hry. Léta, strávená ve fotbalové třetí lize, možná nevypadají jako zářná
kariéra. Když si však uvědomíte, že původně měl být kluk odsouzen ke
kydání hnoje ... Mimochodem, po fotbale relaxoval malováním. Jako samouk se vypracoval na řemeslně velmi zdatného krajináře.
Stejně jako jsou pryč fotbalová léta, přestalo přibývat obrazů. Kromě
sluchu mu osud nachystal postupně se rozvíjející zrakové postižení. Což
mu nepřekáží v práci maséra, vyhledávaného sportovci kvůli jeho
zdatnosti, osobní zkušenosti a empatii. Ale i proto, že nespoléhá jen na zkušenost a talent, a neustále se vzdělává. Místo aby si už deset let užíval invalidního důchodu, tak se kromě
lýtek sportovců a zad kancelářských krys pilně věnuje pooperačním
masážím.
Vzhledem k jeho osudu se bojím psát o šťastném konci, ale zázračně
pozitivní oblouk to jistě je. Smutně přemýšlím o dávno ztracené
spolužačce ze stejné třídy, která možná nebyla tak hloupá, jak se zdálo,
jen třeba dysgrafička a dyslektička. A jejíž doučování bylo jen
prodloužením neefektivní snahy ji nutit číst a psát, místo aby si s ní
někdo více povídal a pracoval s obrázky.
Přemýšlím o lidech, kteří byli odsouzeni ke kydání hnoje, místo aby
dostali šanci třeba zdokonalit dopravník. Vím, že někomu nepřály geny
ani rodinné zázemí, a na zázrak asi nikdy nedojde. Vím, že různými
diagnózami se někdy lidé snaží zakrýt nelichotivou pravdu. A jsem rád,
že společnost je obecně dál, než v době mého dětství.
@PietVal
