Každý si myslí, že anorektičky jsou hloupé nány, které řeší jen svou
postavu a neváží si toho, co mají. Na rovinu, je mi 18, mluvím 4 jazyky,
mám téměř samé jedničky na osmiletém gymplu, chystám se na medicínu,
sociální interakce mi jde skvěle a za svůj život jsem sakra vděčná.
Hloupě jsem se jen rozhodla vyrovnávat se situací.
Většinou to také vypadá, že anorektičky nemají hlad. A nesnáší jídlo. Ha
ha ha. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsem s láskou obdivovala obyčejný
kus pečiva. Samu sebe jsem však dokázala přijmout jen tehdy, když jsem
mu odolala. Jsem ten nejsebekritičtější tvor na téhle planetě a ve
zdánlivě neřešitelném období jsem se rozhodla, že pro sebe budu dost
dobrá jen tehdy, když nebudu jíst.
O 14 kilo méně a nespočet kolapsů
později jsem zjistila, že se nesnáším ještě víc. Navíc jsem si začala
připadat tlustá.
Chtěla jsem se stát éterickou vílou (čti nechutně bledou kostrou), ale
začala jsem si uvědomovat, že brzy přijdu nejen o menstruaci, půlku
vlasů a stabilní tělesnou teplotu (což je mimochodem dámy a pánové pěkně
na prd), ale i o svůj milovaný sport, přítele, rodinu a kamarády.
Všechny jsem je chtěla odstrčit, nezaslouží si, aby se o mě museli bát.
Rozhodla jsem se vyléčit se. Postupně se učit, že tyčinka KitKat není
ekvivalent k arsenu. Rozhodla jsem se naslouchat svému tělu.
Na nějakou dobu se mi to dařilo. Přestala jsem kolabovat, a poznávala
svět, jako kdybych se znovu narodila. Obnovila jsem svou ztracenou
svalovou hmotu, přibrala spoustu kil a už zase vesele sportuji.
Bojovat ale musím pořád. Intenzivně a až do morku kostí.
Porucha příjmu potravy zabírala obrovskou část mého mozku, která nyní
zeje prázdnotou a je neuvěřitelným lákadlem pro jiné patologické jevy.
Neumím správně fungovat, potlačuji emoce a mám pořád tendence utíkat. Do
hlavy se mi vkrádají sebevražedné myšlenky, bulimie a nyní i dosud
nepoznaná silná deprese. Ještě jsem to ale nevzdala.
Učím se tolerovat, jaká jsem. Až to zmáknu, budu se učit mít se ráda.
Pro někoho je to možná banalita, ale já si moc dobře uvědomuji, že nás,
pro které sebeláska představuje nadlidský výkon, na tomto světě běhá
spousta. Na to, jaká jsem mladá žába, jsem toho už zažila moc. Zároveň jsem
stihla nadělat spoustu chyb, kterých lituji. Jednou z nich je fakt, že
kvalita mého života se odvíjí od jídla, které pozřu. Stydím se, opravdu
moc, ale i přes to všechno chci světu ukázat, jak to v mé hlavě funguje.
Určitě v tom totiž nejsem sama.
@prsatablondyna
