Každý ve svém životě máme člověka, který nás svým způsobem motivuje.
Vidíme v něm příklad, jakými bychom chtěli jednou být. A přesně takového
člověka jsem měla tu čest poznat již před čtyřmi lety.
Bývala jsem, lidově řečeno, lajdák a škole jsem nikdy moc nedávala.
Raději jsem běhala po venku s kamarády nebo si s nimi alespoň
chatovala. Když přišel čas na školu, dávala jsem přednost čemukoliv
jinému.
Právě tato osoba mi ukázala, že škola nemusí být vždy jen o učení se
chemických vzorců. Byla to má bývalá třídní: přísná, striktní, ale
plná elánu a vědomostí. Ke každému žákovi, jednotlivě, si vybudovala
vztah a zajímala se o něj. Do každé hodiny, kterou mě kdy učila, dala
kousek sebe.
Dnes, čtvrt roku poté, co jsme se viděly naposledy, jsem s ní mluvila.
Původně jsem ji šla jen pozdravit a vyklubala se z toho debata skoro na dvě
hodiny.
Bývalou školu jsem opustila z jistých psychických problémů a zcela mě
dojalo, že se bývalá paní profesorka třídní zajímala o to, jestli už je
to lepší a jak se vlastně mám.
I proto bych chtěla poděkovat všem Vám profesorům (učitelům), kteří se
snažíte dát do výuky co nejvíce ze sebe, a také Vám, paní profesorko. Za
to, že s námi máte ty nervy. Za to, že nás velmi hlasitě káráte, když
na školu kašleme. Za to, že nás držíte, když se uzavírají známky a my
jsme na dně našich sil a zcela bez energie, protože se jen učíme. A
taky za to, že nám předáváte životní zkušenosti, protože právě díky Vám, paní profesorko, jsem pochopila, že se neučíme kvůli známkám, ale
kvůli vzdělání. Děkuju!
@ender_s_wigg
