8 let se léčím se schizoafektivní psychózou. Ač to může
působit nepravděpodobně, není to na mně příliš znát. Jsem jiná, než jakou
mě očekáváte. Jsem příliš hodná na některé, příliš zlá na jiné, příliš
přísná na sebe. Vím, čeho chci v životě dosáhnout, vím, kam směřuji – na
rozdíl od některých jiných, tzv. normálních lidí.
Při manických stavech mohu být pro blízké okolí nesnesitelná, pro okolí
širší jsem ovšem zajímavým úkazem proměny osobnosti: z šedé myšky se
stává komunikativní raketa! Prudké návaly energie a kreativity, empatie
level tisíc, zvýšené sebevědomí, nehynoucí smysl pro humor, všeobecná
otevřenost vůči čemukoli, argumenty na vše za jakýchkoliv okolností,
sklony ke konání dobra pro celý svět. Znamení, jako jsou nápisy v
ulicích, náhodné rozhovory kolemjdoucích nebo SPZky aut, udávají směr
neodkladné cesty za lepšími zítřky. Jen pro představu: vynásobte
nekonečněkrát pozitivní účinek extáze, dostanete výsledek rovnající se
mánii.
Ovšem každá barvitá a nádherná manická epizoda je draze vykoupená
následnou depresí. Vylézt z postele se stává nadlidským úkonem.
Okleštěné emoce a nechuť k životu jdou se mnou ruku v ruce. Všechno
kolem je zamračené a šedé jako deštivé podzimní půl páté ráno. Témata ke
konverzaci se zbývajícími blízkými vyždímána do minuty. Všeobjímající
prázdnota.
Stavy stabilizované jsou nejschůdnějšími okamžiky psychicky nemocného
člověka. Cítí se průměrně a to je dle české psychiatrické péče ideální.
Hlavně pěkně papat kouzelné pilulky a nemít nadnesenou náladu – v
případě opaku je hospitalizace na psychiatrii více než doporučená.
Nikdy mě nebavilo být „normální“ a svým způsobem si cením své bipolární
poruchy jako určitého daru a za žádné plané štěstí bych ji nikdy
nevyměnila. Už kvůli tomu, že pohádky o zakletých princeznách stejně nejsou o nikom
jiném než o bipolárně narušených osobnostech. Takže polibek od prince je
něco jako návrat z blázince.
@DoriHi5
