Párkrát do měsíce docházím jako dobrovolník na hemato-onkologii do Fakultní nemocnice v Ostravě. 90% reakcí mých
známých tvoří nechápavý pohled a otázky typu:
„Proč to děláš?“
„Co z toho máš?“
„Jak to zvládáš?“
A závěrečné konstatování: „Tak tohle já bych nemohl/a.“
Na první otázku odpovídám: „Protože jednoduše chci.“ Ti, kteří bojují s
rakovinou, nepotřebují naši lítost. Potřebují naši podporu, něčí
blízkost a trochu toho času, který když můžu, rád jim věnuji. Tím, že jim uvařím čaj, přečtu knížku, zahrajeme si
nějakou stolní hru, či chvíli s nimi jen tak posedím a poklábosím. To
někdy dokáže víc než všechny chemoterapie světa.
Co z toho mám? Nic a přitom všechno. Jsem dobrovolník a dělám to ve svém
volném čase a zadarmo. Nemám z toho nic hmatatelného. "Jen" dobrý pocit tam někde uvnitř žeber. A úsměv
těch, co jim do smíchu zrovna dvakrát není. A ten je víc než všechny peníze
světa. A taky neocenitelnou zkušenost, jak jednat s těžce nemocnými a umírajícími. Jak vnímat jejich potřeby, pocity a nálady, protože nikdy
nevím, kdy to budu potřebovat u někoho blízkého.
Jak to zvládám? Dobře. Když si někdo povídat nechce, nenutím ho. Když
chce, společnou řeč najdeme. A když odcházím, tak nepoděkuje za společnost a
můj čas jen pacient, ale mnohdy i personál, který skrz své pracovní vytížení jednoduše na povídání si s pacienty
nemá čas. A přitom jsou pacienti, kteří právě toto potřebují víc než
léky proti bolesti.
V západních zemích je dobrovolnictví něco zcela běžného, ale u nás se na
to (nevím proč) stále nahlíží jako na něco „divného.“ Není to divné. Je
to lidské. A naplňující. V hospici, v nemocnici, v dětském domově, ve
stacionáři pro autisty, v domově důchodců … Tam všude dobrovolníky vřele
přijmou. A třeba zrovna i ve vašem okolí. Jen se rozhoupat a ten kousek
skrytého altruismu v sobě najít.
@OndrejSebestik
